Každý milovník přírody však ví, že kromě těchto základních, rozeznáváme i mnohá jiná, která tuto skupinu doplňují a tvoří důležité přechody. Takovým mostem mezi zimou a jarem je Předjaří, čas naděje a nových začátků, kdy se příroda pomalu probouzí ze zimního spánku a vše živé nabírá sil po dlouhém čase mrazů a sněhových závějí.

Nejinak je tomu i v našem kraji Podřevnicka, kde dlouhé boční kaňony a údolíčka přímo vybízejí k nedělním vycházkám. Vzduch je ještě chladný, avšak sněhová pokrývka pomalu ustupuje prvním slunečním paprskům. Vystoupíme-li na Juré, již rozbahněná polní cesta nás přesvědčí, že zima, ta silná vládkyně, se pomalu, ale jistě vzdává své moci a žezlo předává jaru, které se právě staví na nohy a činí první dětské krůčky. Ohlédneme-li se z této teplé jižní stráně dolů do údolí, můžeme spatřit velké hejna havranů, dočasných zimních hostů, jak míří kamsi daleko na východ, kde zahnízdí a vyvedou další generaci, kterou nám přiletí představit až ve chvíli, kdy Dřevnici zakryjí první podzimní mlhy. Pro tuto chvíli se však s námi loučí vzdušnými akrobatickými kousky a rychlým máváním křídel. Zato sameček koňadry na staré hrušni nás svým zvonivým hláskem upozorňuje, že on nás neopustí a děkuje za budku, kterou jsme mu přes zimu připravili. Na vysoké bříze na kraji lesa se ozývá strnad, jeden z prvních jarních zpěváků. Předjaří je však i časem, kdy se k nám mnozí ptáci vracejí z teplých krajin. Navrátivší se skřivánci byli velkým povzbuzením i pro naše předky, a proto vznikala četná přísloví, např.:

Na svatého Matěje, pije skřivan z koleje.

Dalším otužilcem je také špaček, jenž radostně vysvobodí naše zahrady z dlouhého klidu. Pokračujeme však dále kolem Vránovy ekofarmy do lesa směrem k Větřáku. Jedinou zelení v tomto čase jsou koruny borovic a smrků, snad jen občasná jedlička je doplní.
Je obdivuhodné, jak pravidelně ve dvou směrech má naskládané své jehlice, ty snadno i tvarem rozeznáme od jehlic smrkových, neboť mají mnohem tupější zakončení a na rubu je zdobí dva bílé proužky. Co však dělají listnaté stromy? I na ně už začíná dýchat jaro, pupeny jsou celé nedočkavé, jen aby se mohly protáhnout a vykouknout ze svých těsných příbytků. Jsou ještě chráněny pevnou slupkou, ta však působením prvních teplých paprsků pukne a mladé smotané lístky uzří jarní slunce. U pupenů se můžeme na chvíli zastavit. Jsou výborným rozpoznávacím prvkem. Na zimní větvičce můžeme spatřit spoustu znaků. Každý pupen je jiný. Jistě si nespleteme dlouhé štíhlé kužely buků od krátkých černých pupenů jasanu. U některých druhů nalezneme jehnědy (líska, olše lepkavá). Dá se určit i stáří větviček pomocí větevních kroužků. Tímto způsobem se i mnohé dozvíme o délce přírůstků v minulých letech. Kůra je poseta drobnými tečkami, jedná se o čočinky, tj. lenticely, pomocí nichž rostlina dýchá. V blízkosti pupenů pak najdeme stopy po loňských listech a často i místa propojení cévních svazků. Výrazné je to zejména u ořešáků. V těchto místech se na podzim vytvořila tenká korková vrstvička, jež oddělila větévku od řapíku listu a zablokovala tak jeho zásobování. Zde se list oddělil a odpadl. Ještě předtím se však rozložil chlorofyl a vynikla ostatní listová barviva, která tak způsobila pestrost bezmračných dnů babího léta. Některé listy (např.dub) se své mateřské rostliny drží tak pevně, že na ní zůstávají často celou zimu. Může být zajímavé uříznout si z každého stromu jednu větvičku, doma si je dát do vázy a podle pupenů a dalších znaků se je naučit rozeznávat. Teplé jarní dny pak pupeny otevřou a za čas spatříme svěže zelené lístky a možná i květy.

Míjíme rozcestník na Pohančisku. Těžko říci, jak tento název vznikl. Snad naši slovanští předkové nebo dokonce Keltové zde měli pradávná pohanská obětiště. O kus dál však již nalézáme symbol křesťanský – obraz Panny Marie Štípské. Škoda jen, že mu nikdo nevěnuje pravidelnou údržbu. Jen veverka v blízkosti pečlivě vytahuje semínka ze smrkové šišky. A právě tady se dozvídáme, proč jsou ty naše lesy tolik zvrásněné, čemu vděčíme za točité a hluboce zařízlé kaňony a rokle. Kaluže tajícího sněhu se pomalu spojují a na lesních stráních vytvářejí drobné potůčky čisté bleděmodré barvy. Úžasná je představa, že mnohé kapičky postupně doputují až do Černého moře, kde se spojí s vodami světového oceánu, odkud se pak zase vypaří a v podobě srážek opět dopadnou na pevninu. Všechno v přírodě funguje v cyklech a lidský život není žádnou výjimkou. Potůčky vody se za desítky a stovky let stále hlouběji zařezávají do povrchu a vytvářejí jedinečný a neopakovatelný vzhled naší krajiny. Jestliže odbočíme do údolí nalevo, dostaneme se k Příluckému rybníku, málo známé přírodní rezervaci, ráji ondater a vodního ptactva. Jen kousek pod povrchem země se skrývají oddenky a pupeny petrklíčů, sasanek, plicníků, blatouchů a jiných květin, které co nevidět vylezou na slunce, stanou se první jarní pastvou pro včely a čmeláky a svými květy přivítají jaro…

Ing. Pavel Hurta, březen 2007, Želechovice nad Dřevnicí