Duchovní vývoj od Cyrila a Metoděje, přes Mistra Jana Husa, Jana Ámose Komenského a dalších nám to jen potvrzuje, že tyto předpoklady máme. Avšak abychom dosáhli takovéhoto ohodnocení, musíme každý z nás především pracovat na sobě, mít lásku k lidem a ke svému kraji, ve kterém jsme se narodili, neboť nás toto místo odněkud přitáhlo. Vždyť i pověsti nám říkají, že jsme chráněni třemi poutními místy, zasvěcenými Panně Marii. Provodov, Štípa, Hostýnek. Nejkrásnější vyznání k tomuto našemu kraji podal ve své kronice „Želechovice můj domov“ pan Ferdinand Filipi.. Proto si dovoluji otisknout jeho „Úvodní slovo“.

Tam, kde se člověk zrodí, tam je i jeho domov. Právě tak stane se člověku domovem místo, kde později ve svém životě trvale zakotvil. Jeho touha, poznat svůj nový domov hlouběji, časem roste, zabírá do okruhu svých zájmů postupem času širší a širší krajové oblasti. Ale nejen to, vznikne v něm touha poznati i minulý život svého domova. Tak se stalo i mě: učaroval mi ten koutek na pokraji Valašska. Učaroval mi hned tehdy, když jsem tu v třetím roce svého učitelování našel své druhé působiště. Učaroval mi tak, že jsem mu půl století zůstal věren. Učarovalo mi svou malebností to místo, kde potok Obůrek našel svoji řeku Dřevnici. Nad ním jako matka sklání se  Lysá, svým tvarem (zejména z východu)  Říp připomínající, opředená pověstmi o zlatě v jejím lůně uloženém. A podává si ruku se sousední Stráží, na které ve středověku často vzplála ohňová vatra, zvěstující kraji neblahé varovné poselství o vpádu divokých hord z uherské strany pohraničních Karpat.

V neširokém údolí mezi dvěma horami-sestrami hoví si při Obůrku naše ves. Z druhé strany Dřevnice, jižním sluncem zality, smějí se na ni Lužkovice. Juré, Hamberek a Nadevsí chrání údolí a obě vesnice před nápory sychravých severáků. A opravdu, je v tom našem dolíku teplo jako ve staré valašské dřevěnici.

Valach- pasák má rád hory, přírodu. Není divu,  že se jeho želechovské chalupy do nich rozběhly. Valachova duše i podvědomě hledá v přírodě poezii. Údolím Obůrku a jeho přítoků: Milešovky, Hlubočku, Oslného Lázového potoka, Vidovky je možno dostati se do nejodlehlejších zákoutí skrytých ve žlebech mezi horskými rozsochami, odkud  ze studánky zakryté tajemným stínem buků pramének trylkuje přes kameny a kolébá u břehu zlaté blatouchy. Ticho je v nejzazších koutech černého jehličnatého hvozdu. I divočáka tam občas uslyších. Na osení u lesa srna i s kolouchem se klidně pase.

Pohledˇna tu krásu. Skalky s habřím střídají se s pastvinami a úzkými políčky, která po stupních vysokých mezí vystupují po stráni vysoko až k lesům na jihu. Najdeš tu časně z jara hvězdičky modrých podlések, růžový lýkovec a i vzácný hořec. Jako drahokamy září v zeleném porostu.

Na těch poetických místech vyrostly ty valašské chaloupky. A tu krásu kraje dovršily sady při nich založené. Jako nevěsta slavnostně vystrojená je kraj zbělelý a zrůžovělý kyticemi švestek, hrušní a jabloní, proznělý písní ptačí. A což, když barvu zlatého obilí, který vystřídá pestrý koberec, který podzim rozhodil po těch kopcích valašského kraje? Hýří všemi odstíny: od zlatých penízků břízy až do té tmavé chvojky kosmatých velikánů, které se na jižním obzoru skví jasnou modří. V něm spoře vzácný břak, podzimem krví politý, upoutá tvoje oko, jako granát ojediněle  zdobící valašský kraj. Vším tím bohatstvím krásy štědře tě podaruje naše Lysá, staneš-li po příkrém výstupu na jejím temeni. Přes vlny nízkých kopců spočineš okem na karpatském hřbetu při slovenských hranicích. Půlkruhem je obejmeš až k jejich hostýnské rozsoše na severu. Za bílou vížkou kostela v Zádveřicích, domova Kaldových ogarů, spočineš na chvíli na modravých Vizovských horách. V zamyšlení ti vyvstávají zkazky  o Kobzáňových zbojnících a  Murzinových partyzánech.

Ten rozhled! Ta volnost prosluněného vzdušného prostoru, s trylkujícím bodem skřivánčí písně v nadhlavníku.

Za nic na světě bych tě nevyměnil a nedal, ty můj valašský domove. Na tebe jsem vzpomínal, po tobě tesknil, když mne válka (první světová) zanesla tisíce mil daleko do světa, až na břehy Tichého oceánu. Do tvé náruče jsem spěchal a v ní pokorně spočinul. Tu jsem pracoval k tomu, aby zkrásněla tvá podoba, aby tvému lidu tvrdých svalů  a jemné duše zasvitl aspoň červánek pokojnějšího a radostnějšího života.

Tolik doslovný opis pana Ferdinanda Filipiho. Kraj který je tu popisován, opravdu takový byl a i lidé v něm. Opravdu jsem měl i já to štěstí, že v takto popisovaném kraji jsem prožil svoje dětství. Za jedno století se však změnil, jako se změnila příroda v průmyslové oblasti celého světa. A to v neprospěch života na této planetě. Musíme si především uvědomit, že nejsme pány přírody, nýbrž její součást. I právo silnějšího je zrůdně vysvětlováno. Copak lev sežere antilopu, protože je silnější? Pro přežití je nutné více pokory k přírodním zákonům a lásky ke všem tvorům. Copak chcete si nechat zničit životní prostředí kvůli nějakým zájmovým skupinám, které sledují své vlastní cíle? Přemýšlejte. Ctím všechny lidi, zejména mladé, kteří si uvědomují svoje Bytí na této Zemi a v tomto kraji.

Dějiny jsou učitelkou lidstva.

Pokud je známe, můžeme se hodně poučit a následně se vyhnout mnoha problémům. Dějiny se v podstatě opakují. Avšak ne kruhově, nýbrž spirálově, kde každá spirála je už v jiné rovině.

Zpracoval: František Rosík, Želechovice n./Dř., červenec 2004